RYCHLÝ KONTAKT

Okresní výbor KSČM Opava

 747 05 Opava, Mostní 70

Tel./fax: +420 553 732 347, 82

e-mail: ov.opava@kscm.cz

Opava KSČMÚvod
        Aktuálně - využijte též výběr v menu na levé straně

95. výročí KSČ

(8.7.2016)

                        Miroslav Grebeníček k 95. výročí založení KSČ

 

                                 (30.6.2016)  K 95. výročí založení KSČ 
                                    
Miroslav Grebeníček (Ostrava 13. 6. 2016)


Nejprve mi dovolte, abych vás, účastníky dnešního shromáždění, srdečně pozdravil. Velmi si vážím toho, že mohu právě dnes před vámi vystoupit. Je krásné vědět, že patříte k lidem, kteří mají v sobě jiskru dobra a porozumění. Velmi si vážím toho, že se snažíte proniknout mlhou mýtů, dezinformací a stále více i drzých lží, které mají zpochybnit a zastřít fakta z našich novodobých dějin

Ano, v květnu před 95. lety většinové levé křídlo sociální demokracie založilo Komunistickou stranu Československa. Jde o událost, o které stojí za to přemýšlet a ke které se nedá mlčet. Mlčení politika, tím spíše člověka, který spojil svoji politickou dráhu se stranou autentické levice, by právem mohlo být považováno za nedostatek argumentů nebo dokonce za zbabělost.

Jistě, historie každého hnutí je citlivou politickou záležitostí, která se často stává oblastí střetávání zájmů různých společenských sil. Je tomu tak nepochybně i dnes. Kritizuje-li se komunistické hnutí, je všechno dovoleno, všechno se může tvrdit a nic netřeba prokazovat. „Vítězové“ mají prý pravdu. Tak to v dějinách bývá a pokřivené charaktery toho bohatě využívají. Ovšem lidé spojení skutečným sociálním cítěním mívají k sobě bytostně blízko. Vědí, že neštěstí a starosti druhého se dotýkají jich samých. V solidaritě, v pomoci jiným nacházejí podstatu sama sebe.

 

Nadčasovost tohoto poznání jenom potvrdil uplynulý vývoj, kdy i v České republice soupeření sil, které jsme si od konce osmdesátých let 20. století znovu zvykli nazývat pravicí a levicí, dostalo prapodivnou dimenzi. Hlavním svorníkem, který měl podle představ české pravice držet po roce1989 společnost pohromadě, byl odpor k údajnému komunismu. Mediální mašinerie, která se tenkrát rozběhla, prezentovala zmíněný komunismus málem jako největší zlo století.


Odmítl jsem paušální odsuzování minulosti, znehodnocování výsledků, kterých bylo dosaženo zásluhou poctivé práce obyčejných lidí. Odmítl jsem zvrácenou logiku, podle které jsou všichni komunisté zločinci a každá zmínka o socialismu trestný čin. Zároveň jsem však odsoudil i nezákonnosti z minulosti a vyslovil jsem politování nad jejich projevy ve všech podobách a neodčinitelných důsledcích.
Ano, pochopit změny, které na konci osmdesátých let minulého století nastaly, to znamenalo znát historii, vnímat přítomnost a podílet se na zápase o přijatelnější budoucnost.
Je příznačné, že v poslední březnový den roku1990, na ustavujícím sjezdu, se KSČM přihlásila ke Šmeralově koncepci revoluční levice, k tradicím boje proti fašismu a za národní osvobození. Obracela se k samé podstatě historických kořenů a mimo jiné i z uceleného, kvalifikovaného poznání minulosti analyzovala přítomnost a vyhraněně formulovala postoj k budoucnosti.
Bohumír Šmeral chtěl před 95 lety založit silnou, vlivnou, masovou stranu. Stranu, která obstojí ve zkouškách času, přečká krize, selhání, pády, ústupy i zradu. Věděl, že takové situace přijdou. Proto odolal tlaku netrpělivců, sektářů i nejrůznějších kariéristů.
Šmeral necouvl a ve stejném střetu jsme se po listopadu 1989 rozhodovali i my. Nastoupili jsme cestu politické formace, která by na úroveň dnešní doby pozdvihla původní ideály našeho hnutí.
V zápasech o charakter nově vznikajícího státu a o formování politických uskupení se tehdy odrážela především drastická zkušenost z první světové války. Bylo to právě válečné a poválečné utrpení obyčejných lidí a lavírování sociální demokracie, co přimělo Bohumíra Šmerala vyslovit následující stanovisko: „My vyhlašujeme světovou válku hladu, bídě, nezaměstnanosti, předčasnému umírání. Je to válka neméně veliká, jako byla světová válka imperialismu, s tím rozdílem, že ona byla největším zločinem, tato je největší ctností dějin a jedinou spásou lidstva“.
V listopadu 1918 dozněly zbraně na bojištích světové války, které se dosud neříkalo první, neboť jinou svět zatím neznal. Naděje lidstva se tehdy upíraly především ke dvěma mužům. Obdiv a úcta k jednomu z nich se ovšem často spojovala s odporem a nenávistí k druhému. Stál zde totiž prorok „světa bezpečného pro demokracii“, prezident Spojených států Woodrow Wilson. A pak hlasatel něčeho ještě mnohem dalekosáhlejšího – dosažení zásadní změny řádu lidské společnosti, jejího přechodu k socialismu, V. I. Lenin. Právě pod jeho vedením se už rok měnily Marxovy a Engelsovy vize na realitu v zemi (tedy v bývalém carském Rusku), již tito zakladatelé vědeckého socialismu pokládali pro podobný první krok za nezpůsobilou.
Popularita i autorita Wilsona a Lenina byla v oněch dnech obrovská. K názorům a představám prezidenta Spojených států jednoznačně inklinoval T. G. Masaryk, který jej svým způsobem vyzval k tomu, aby působil na spojence ve smyslu jistého uznání sovětské vlády, což ovšem zcela odporovalo jejich postojům. Masarykovi šlo však především o to, aby sovětské Rusko bylo přiměřeně silné a mohlo tak čelit německé expanzi.
Dějiny KSČ se mohou někomu jevit jako dějiny vnitrostranických zápasů. Vnitrostranické zápasy a vnitrostranické krize skutečně existovaly. Často však jen odrážely vývoj, ke kterému docházelo v Komunistické internacionále, a ten zase odrážel střety v Komunistické straně Ruska – bolševiků. Ne, bez přihlédnutí k těmto skutečnostem nelze mnohdy vysvětlit vnitřní život KSČ, která ovšem sledovala především sociální funkci svého historického poslání.
První československou komunistickou organizací vůbec se stala Československá komunistická strana na Rusi. Ve dnech 25.–29. května 1918 ji v Moskvě založili čeští a slovenští sociálně demokratičtí dělníci, kteří se dostali do Ruska jako váleční zajatci a stali se přímými účastníky revolučních událostí. Pro československé revoluční hnutí bylo ovšem rozhodující vytvoření komunistické organizace na půdě československého státu.
Zásadní význam pro tento krok měl ustavující kongres Komunistické internacionály, který se konal počátkem března1919 v Moskvě. V témže roce však Kautský vyzval bolševiky, aby se vrátili „na cestu marxistického evolucionismu“, který nepřipouští skoky. Počet nepřeklenutelných rozporů mezi levicí a pravicí tak stále rostl. Posuzovaly rozdílně nejen Říjnovou revoluci a otázky československých komunistů z Ruska, ale i vznik Komunistické internacionály, intervenci československého státu proti Maďarské republice rad, vznik Slovenské republiky rad i teror rozpoutaný na tomto území po její porážce.
Marxistická levice ale slila. Na zastupitelstvu sociální demokracie 5. října 1919 vystoupila s prvním samostatným prohlášením a 7. prosince svolala první samostatnou konferenci, na které se prohlásila za přechodný útvar v Československé sociálně demokratické straně dělnické.
Vývoj v československé sociální demokracii sledovali s obavami nejen její pravicoví předáci, ale i vládnoucí elita. Proto byl za spolupráce prezidenta T. G. Masaryka, ministerského předsedy Tusara a ministra Švehly vypracován plán postupu proti revolučnímu dělnictvu. To pobouřilo značnou část sociálně demokratického členstva. Jeho zástupci dokonce převzali do správy pražský Lidový dům. Když soud na zásah pravice zakázal levici vydávat Právo lidu, začalo od 21. září 1920 yycházet Rudé právo. Bez ohledu na manipulaci pravicového vedení strany se pak ve dnech 25.–28. září 1920 konal v Praze XIII. sjezd československé sociální demokracie, na němž marxistická levice převzala vedení strany a ustavila se jako samostatná strana s názvem Československá sociálně demokratická strana (dělnická levice).
Už jen nepatrný krůček chyběl k založení komunistické strany. Nebyl však učiněn, neboť 9. prosince 1920 policie a četnictvo obsadily Lidový dům, načež revoluční dělnictvo odpovědělo generální stávkou.
Ano, až neuvěřitelnou perzekuci vůči revolučnímu dělnictvu bylo možné zaznamenat již v průběhu prosincové generální stávky v roce 1920. V rozhodujících centrech stávky vyhlásila vláda stanné právo a dala do protestujících střílet. Přes 3 000 stávkujících bylo uvězněno.
Například v Mostě bylo zastřeleno 5 demonstrantů žádajících propuštění zatčených. Celkem bylo 13 obětí. A takové zločiny kapitalismu omlouvá současný prorežimní historik Z. Kárník následovně: „Tak vysoká byla daň, kterou demokracie musela zaplatit v úsilí o konsolidaci; tentokrát když likvidovala ohrožení revoluční levicí“.
V květnu1921se sešlo 569 delegátů a pouze 7 z nich bylo proti tomu, aby došlo ke změně názvu strany na stranu komunistickou a aby byly přijaty podmínky III. internacionály. Když pak Šmeral delegátům poprvé řekl „jsme komunisté“, jako by všemi projela aktivizující jiskra. Jeden z delegátů prohlásil: „… buďme sobě vědomi, že největším revolucionářem není ten, kdo ve slovech je radikální, nýbrž kdo nejvíce pro naši spojenou stranu vykoná. Jdeme těžkým dobám vstříc… Oběti… budou veliké.“
Bylo to jasnozřivé proroctví. Předjímalo vítězství i porážky, odvahu i tragédie, úspěchy i dočasné ústupky.
Po sovětském Rusku a Německu byla tehdejší KSČ třetí početně nejsilnější komunistickou stranou světa. Měřeno počtem členů a obyvatel státu byla nejsilnější sekcí Kominterny.
Ano, v Národním domě v Karlíně byla před 95 lety založena KSČ. Její vznik zde připomínala pamětní deska, symbol sociální spravedlnosti, lidských osudů a velkého odhodlání. Je příznačné pro polistopadové mocenské elity, že ji po roce 1989 nechaly hysterickými či primitivním obrazoborci strhnout. Se stejným barbarstvím, s jakým likvidovali sovětský tank na Smíchově, odstraňovali busty a sochy Julia Fučíka, Jana Švermy a mnoha dalších národních hrdinů. Zneuctili dokonce památku někdejšího prezidenta ČSSR, armádního generála Ludvíka Svobody. To ovšem není jen o politické kultuře. To je také o podstatě mnohých lidských charakterů.
K plnému sjednocení komunistického hnutí v Československu došlo pak na slučovacím sjezdu ve dnech 30. října–2. listopadu 1921 v Praze, kde byl upřesněn i název strany – Komunistická strana Československa.
„Vzpomeňte si, jak je tomu dlouho,“ prohlásil na ustavujícím sjezdu KSČ B. Šmeral, „že slovo bolševik se vůbec nesmělo nahlas vyslovit a jméno Lenin bylo jednou z nejhorších nadávek českého jazyka. Jak zlomena byla celá páteř dělnického hnutí.“ K tomu dodal: „Žádná moc a zem nedonutí dělníky, aby kovali sami na sebe nová pouta, aby znovu skláněli se do podmínek faraonského otroctví, aby zvýšili pracovní výkon za tím účelem, aby mohly být zúrokovány a spláceny dluhy kapitalistické a militaristické minulosti, aby soukromí kapitalisté, velkostatkáři, spekulanti kořistili z nich svou nadhodnotu a z nahromaděné nadhodnoty budovali nové pilíře své vlády…. Ten kdo pracuje, musí vědět, že pracuje ne pro příživníky a lichváře, nýbrž sám pro sebe, pro své děti, pro svou třídu. To je soustava, která umožní plánovité využití práce ve prospěch celku, která zachrání společnost z anarchie a rozvratu, až parlamentarismus projeví svou neschopnost řešit obrovské problémy této epochy…“
Šmeral pronesl i následující slova: „Naše utrpení není ještě u konce. Čím silnější budeme a čím blíže svému cíli, tím brutálnější násilí a teror nepřátel budeme nuceni odrážet… Ale jako žádná oběť a utrpení, tak také žádné zklamání v jednotlivcích i případně v celých skupinách neotřese naší vírou v ideu, kterou jednou uznali jsme za správnou. Kéž bychom všichni my, které osvítila záře této ideje a kteří musíme popřípadě být též tvrdými v jejích službách, našli sílu, abychom přitom vždycky všichni zůstali současně dobrými lidmi. Budeme-li sami v sobě tvořit společnost dobrých lidí, pak budeme vnitřně šťastni.“
Mnoho lidí spatřovalo v komunistické straně novou naději, vědecky zdůvodněné řešení, ukazující lidem cestu ze sociálního a morálního marasmu tehdejšího světa. Vliv komunistů našel úrodnou půdu i v některých kruzích pokrokových intelektuálů a umělců.
Přestože docházelo uvnitř KSČ k velmi ostrému sporu o zaměření či pojetí její politiky, komunisté dokázali vést i v této době celou řadu úspěšných akcí. To se pak promítlo i do výsledku parlamentních voleb na podzim 1925, kdy komunistická strana obdržela 934 000 hlasů. Stala se tak po Republikánské straně zemědělského a malorolnického lidu (agrární strana) druhou nejsilnější politickou stranou Československa, přičemž ji v Poslanecké sněmovně zastupovalo 41 poslanců. KSČ pak hrála v československé společnosti nepochybně specifickou roli.
Již na jaře 1925 došlo na Ostravsku k velké stávce za zvýšení mezd. Vstoupilo do ní 50 tisíc horníků, dělníků v chemických závodech a v kovoprůmyslu. Byl to vlastně první hospodářský boj, který se KSČ a Rudé odbory pokusily vést samostatně. Tehdejší vládnoucí elita nasadila všechny síly, aby stávku potlačila. Na Ostravsko vyslala tisíce četníků, kteří zatýkali členy stávkových výborů a rozpouštěli dělnická shromáždění. Při zákroku četníků v Orlové došlo i ke krveprolití, při němž přišli o život tři lidé.
Ne, nebylo to tenkrát vůbec jednoduché. Bohumír Šmeral nepochybně patřil k našim největším znalcům prací Karla Marxe a Bedřicha Engelse. V praktické politice pak vycházel z jejich myšlenek o výhodnosti socialistické revoluce v geograficky i hospodářsky větších celcích. Oproti ostře vyhraněným a jednoznačným postojům V. I. Lenina a dalších činitelů Komunistické internacionály zastával vždy umírněnější, sociálně demokratickou tradicí a konkrétní znalostí našeho dělnického hnutí podmíněné názory na ideologii i politiku komunistických stran.
O slovo se tak postupně hlásili zástupci nové generace, k jejímž představitelům patřili Klement Gottwald, Jan Šverma, Jan Harus, Čeněk Hruška, Julius Fučík, Eduard Urx, Ivan Sekanina, Vladimír Clementis a Ladislav Novomeský.
„Strana je v krizi,“ sdělil pak delegátům V. sjezdu KSČ tehdy 32letý Klement Gottwald, „její akceschopnost je podlomena právě v tu dobu, kdy proletariát potřebuje akceschopnou komunistickou stranu. Příčiny krize strany spočívají v jejím oportunismu, v sociálně demokratických tradicích, v její pasivitě.“ Gottwald mluvil i o svržení kapitalismu a nastolení sociálně spravedlivé společnosti. K prosazování jeho radikální linie byli zvoleni Jan Šverma, Antonín Zápotocký, Josef Haken, Čeněk Hruška, Josef Krosnář, Evžen Fried, Oto Synek a další.
V této době došlo i k mocenskému vzestupu J. V. Stalina, který byl hlavním stoupencem teorie budování socialismu v jedné zemi. Ten prosazoval nejen zkušenosti tří ruských revolucí, ale také prosovětské pojetí politiky jednotlivých komunistických stran.
Čeští komunisté i v této době bojovali za svobodu zdrcující většiny národa, za osvobození českých dělníků a rolníků, za uvolnění tvůrčí síly české inteligence. Zejména poté, kdy na jaře 1930 postihly důsledky světové hospodářské krize i Československo.
Například 4. února 1931 došlo k známým duchcovským událostem, při nichž byli zastřeleni čtyři dělníci. Gottwald to charakterizoval jako projev prohnilého režimu odpovídajícího na volání mas po chlebě a práci olovem“. Ano, v Duchcově demonstrovali nezaměstnaní právě proto, aby nebylo zastaveno vyvařování polévek pro chudé a aby nezaměstnaní dostávali alespoň nějaké podpory.
Komunisté pak vyzvali dělníky k účasti na mezinárodním boji proti nezaměstnanosti jako protest proti duchcovskému krveprolití. V celém Československu se jej zúčastnilo na 200 tisíc nezaměstnaných.
„Pusťte nás dopředu, vy psi buržoazie,“ křičeli tenkrát na četníky například jihomoravští demonstranti. Dvacetiletý J. Čapka se postavil do čela demonstrantů a volal: „Vzhůru na ně, nebojte se jich, pomstíme Duchcov.“ Ozval se i devatenáctiletý Josef Vítek: „Nebojte se jich, neustupujte! Ať nás nakrmí olovem!“ Přitom si rozepínal kabát a volal na četníky: „Zde máte, střílejte, píchejte, vy jste nažraní, ale my máme hlad!“ Ozval se i Ladislav Hrozek: „Dejte nám práci a chléb a my vám dáme pokoj a nebudeme demonstrovat.“ Z řad četníků se ovšem ozvalo: „Skapte, vy svině!“ a začali dělníky mlátit.
Přestože hospodářská krize ještě neskončila a v roce 1933 dosáhla teprve vrcholu, pozornost jak KSČ, tak i celé československé společnosti upoutávaly stále více události v Německu. Fašismus zde totiž sloužil nejen ke krvavému potlačení všech dělnických organizací, demokratických práv a svobod, ale současně se stal bezprostřední hrozbou ostatním národům.
Připomenu VII. Sjezd KSČ, jehož náplní v dubnu 1936 byla otázka, jak zabezpečit obranu republiky proti domácímu a zahraničnímu fašismu.
Odpověď komunistů byla následující: „jestliže bude české reakci ponecháno volné pole, pak nás zaprodá s kůží i s chlupy Hitlerovi“.
Antonín Zápotocký, který předsedal jednání prvního sjezdového dne, v diskusi udělil slovo i krajskému sekretáři mládeže v Praze Janu Černému. Ten pak prohlásil: „Chceme sjednotit mladou generaci všech národů Československa k boji proti fašismu a válce… Chceme spojit roztříštěné síly mládeže… zajistit mír, rozšířit demokratická práva a svobodu mladým. Chceme, aby v Československu nebylo nesvobodných, bezprávných a hladovějících, aby mládež Československa mohla žít šťastný, bezstarostný, slunný život jako mládež sovětská … V našich řadách jsou členové komunistické strany, kteří nás učí být oddanými bojovníky za socialismus.“ Sklidil bouřlivý potlesk.
V březnu loňského roku pronesla německá kancléřka Angela Merkelová následující slova: „Německu se podařilo vydobýt si uznávané místo ve společenství národů i proto, že se snaží vyrovnat se svým podílem na zvěrstvech spáchaných za druhé světové války“. Ano, šlo o neuvěřitelná zvěrstva.
Kéž by si to uvědomili i ti, kteří apelem na morální vinu obou stran zpochybňují i samotné výsledky druhé světové války. Je to jasná snaha obracet dějinné pravdy o zločinech nacistů naruby. Je to snaha vynutit si pro německé oběti bez rozdílu „stejnou důstojnost“, jaká se věnuje obětem fašistických zrůdností. Cožpak osud sudetského Němce a státního sekretáře v protektorově úřadu K. H. Franka má nárok na stejnou důstojnost jako smrt statečného odpůrce fašismu Julia Fučíka?
Vím, velmi dobře vím, o čem mluvím, neboť můj otec byl vězněn v nacistických koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald a tři členové mojí rodiny patří mezi 360 tisíc Čechoslováků, kteří položili život za naši svobodu. Proto mně vadí, že soudobá neonacistická scéna se snaží prezentovat Adolfa Hitlera jako člověka, který to s Evropou myslel dobře, nebyl to prý zločinec a masový vrah – dokonce prý nastolil sociální smír a všichni byli údajně spokojeni.
Dovolím si proto připomenout účast československých vojáků v bojích proti fašistům jak na Východě, tak i na Západě, hrdinství, které prokázali v bojích na Dukle i u Tobruku. A rovněž statečnost ilegálních pracovníků a partyzánů z řad komunistů nebo nekomunistů, účastníků Slovenského národního povstání i Květnového povstání českého lidu.
Vývoj těsně po válce byl v Československu ovlivňován celou řadou faktorů. Zkušenost světové hospodářské krize 30. let, Mnichova 1938, který prakticky znamenal krach politického systému první republiky i ztrátu důvěry v západní spojence, vedla obyvatelstvo Československa k nespokojenosti a požadavkům zásadních změn v osvobozené republice.
Gottwald tenkrát často prohlašoval, že „… lid nepřipustí, aby se v osvobozené republice vrátila k moci ona vrstva finančního, průmyslového a agrárního velkokapitálu, která dříve republikou vládla a která na celé čáře zbankrotovala“.
Ano, prvním velkým měřením sil mezi komunisty a jejich politickými soupeři byla předvolební kampaň a plně demokratické volby 26. května 1946. Atmosféru tohoto klání nám přiblíží vzpomínka komunisty Františka Žůrka z Poštorné: „… řečníkem lidovců byl pan poslanec Sochorec, statkář na Prechově, který na závěr projevu prohlásil: ‚Když někoho bolí hlava, vezme si aspirin, na komunisty, kteří roznáší po světě rudý teror, patří atomová puma jako trest boží‘!“
Žůrkova odpověď měla toto znění: „Pane poslanče … jestliže … se chcete po válce, ve které trpěly miliony nevinných dětí a žen a starých lidí bez rozdílu politické a náboženské příslušnosti, ohánět atomovou pumou, tak Vám řeknu, že i já jsem byl v dětství vychováván v křesťanském duchu. Teď jsem komunista a my, komunisté, bojujeme za lepší a spravedlivější svět bez válek. Je hanba a hřích hrozit nevinným lidem atomovou válkou“.
KSČ za rozhodující nástroj své agitace považovala rozsáhlý program výstavby republiky. Gottwald (společně s respektovanými ekonomy Frejkou a Goldmannem) dokázal zformulovat politický a ekonomický program, se kterým komunisté výrazným způsobem volby vyhráli. Po porážce fašismu, tedy krajní pravice, nastal i v Československu všeobecný posun doleva. Celostátně získali komunisté 38 % hlasů a v českých zemích dokonce plných40 %.
Podle parlamentních zvyklostí Československé republiky se stal předsedou vlády reprezentant nejsilnější politické strany – předseda Komunistické strany Československa Klement Gottwald.
Únor roku 1948 byl prý občanům Československa vnucen. I veřejnoprávní Česká televize nebo ČTK jej označují jako výsledek činnosti omezené skupiny lidí, tedy puč.
To je ovšem nebetyčná pitomost. Ne, únor 1948 nepovažuji za puč. Odmítám přitakávat módnosti vulgárního antikomunismu, který se dostal dokonce i do školních učebnic. Souhlasím ovšem s těmi historiky a publicisty, kteří prohlašují: „Tak či onak se únor 1948 odehrál sice na hraně, leč v rámci platné (prvorepublikové) ústavy“.
Nelze také akceptovat tvrzení, že prý do „Československa 21. února 1948 přijel V. Zorin se vzkazem od Stalina, že v případě nutnosti do naší země vstoupí sovětská vojska připravená u našich hranic“. V Maďarsku jako v poražené zemi skutečně sovětská armáda byla rozmístěna. Avšak ani americká rozvědka nehlásila nic o soustřeďování vojsk, přestože situaci soustavně analyzovala, ani publikované vzpomínky pravicových představitelů, kteří následně opustili Československo, se o tom nezmiňují.
Zaznamenal jsem i tvrzení, že 23. února 1948 na deset tisíc studentů pochodovalo na Pražský hrad na podporu prezidenta Beneše a proti přijetí demise vlády. Skutečností bylo však to, že odpoledne zmíněného dne se na Karlově náměstí podle pokynu antikomunistického národně socialistického ústředí shromáždilo na dva tisíce zejména studentů, dvě tři stovky pak na náměstí Republiky. Následně se přesunuli na Václavské náměstí, kde pochodovali a skandovali antikomunistická hesla.
V podvečer byla zorganizována antidemonstrace dělníků a dalších obyvatel Prahy. Podle archivních údajů šlo přibližně o devadesát tisíc lidí. A výstražné generální stávky na podporu politiky KSČ se účastnilo na 2,5 milionu lidí.
Těm, kteří KSČ dali v únoru 1948 svoji důvěru, dělníkům, rolníkům, drobným živnostníkům, mnoha umělcům a dalším příslušníkům inteligence, mládeži, šlo především o upřímnou snahu vybudovat u nás sociálně spravedlivější společnost.
Navíc postup ministrů národně socialistické, lidové a Demokratické strany komunistům situaci ulehčil. Zmínění minstři totiž nepočítali s tím, že prezident E. Beneš jejich demisi přijme, takže změna vlády, která pak 10. března 1948 dostala v Národním shromáždění důvěru 230 poslanců ze tří set, se uskutečnila v naprostém souladu s platnou ústavou.
Otevřenou orientaci na vytvoření jednotného antikomunistického bloku potvrdila tajná porada národně socialistického vedení, která se konala již v červenci 1947 v Karlových Varech. Bezprostřední odpor proti poúnorovým změnám nebyl však velký. Výrazněji se projevil až při 11. všesokolském sletu na přelomu června a července a potom počátkem září 1948 při pohřbu E. Beneše. Faktický kolaps protikomunistické opozice vedl k tomu, že relativně největší opoziční sílu představovala katolická církev, která jako jediná odmítla dát prohlášení o loajalitě nové vládě.
Je ovšem skutečností, že ve všech nekomunistických stranách Národní fronty působili i nadále přívrženci poválečné spolupráce. A změnu politické orientace přijímala většina našich občanů vcelku souhlasně, což bylo spojeno nejen s vděčností za osvobození, ale i s nadějí, že Sovětský svaz bude spolehlivějším spojencem, než byli naši předmnichovští patroni.
Dnes ovšem dochází už i k tomu, že leckteří zapomínají a jiní cíleně napomáhají tomu, aby se zapomnělo i na dříve zcela zřetelné kontury tak pohnutého období, jakým byla nacistická okupace, 2. světová válka a úsilí o národní osvobození. S tím souvisí i mezinárodní kampaň proti Stalinovi, v níž se dokonce tvrdí, že nemiloval své děti a jako otec prý nikdy neměl rád svého syna Jakova.
Jaká je pravda? Jakov Džugašvili, Stalinův syn, byl dělostřeleckým poručíkem Rudé armády bojujícím na frontové linii. Jeho jednotka byla obklíčena fašistickým vojáky, byli zajati a dopraveni do vojenského koncentračního tábora v Německu.
Hitler následně poslal telegram Stalinovi s žádostí o propuštění zajatého německého maršála Fridricha von Pauluse výměnou za Jakova. Stalinova písemná odpověď má následující podobu: „Nevyměním maršála za poručíka. V naší armádě jsou všichni mými dětmi. Máte v rukou ne jediného mého syna, ale tisíce mých synů. Buď je propustíte všechny, nebo bude můj syn sdílet osud ostatních“.
Jistě, Jakov Džugašvili byl zastřelen při pokusu o útěk na konci roku 1943. Nemám však pocit, že by to bylo Stalinovo dílo.
Na vytvoření protihitlerovské koalice měli nesporně zásluhu nejen Churchill, Roosevelt a Stalin, ale i de Gaulle. Tento fakt uznali všichni významní historici i politici poloviny 20. století. Odmítat tuto skutečnost znamená neřídit se objektivní pravdou, nýbrž nechat se zmítat politickou a ideologickou situací a osobními pohnutkami.
Tomuto zmítání či těmto pohnutkám podlehl i nepříliš vzdělaný prezident ČR Václav Havel, když 8. května 1995 prohlásil: „Stalin nebyl žádným skutečným vojevůdcem, obětoval zcela zbytečně a nesmyslně na východní frontě miliony vojáků, kteří při důmyslnějším vedení války vůbec padnout nemuseli“.
Pokud by V. Havel ještě žil, doporučil bych mu k prostudování to, co v roce 1959 v Horní sněmovně prohlásil jeho vzor antikomunista W. Churchill: „Pro Rusko bylo obrovským štěstím, že v letech obrovských zkoušek jej vedl génius a neochvějný vojevůdce J. V. Stalin. Byl vynikající osobností, imponující naší těžké době“. K tomu pak Churchill dodal: „Stalin vládl hlubokou, logickou a promyšlenou moudrostí, prostou jakékoliv paniky. V těžkých chvílích byl mistrem v hledání východiska i z naprosto beznadějné situace“. V závěru svého vystoupení Churchill řekl: „Stalin … Rusko převzal s dřevěným pluhem a zanechal je vyzbrojené atomovou zbraní. Ať o něm budou říkat cokoliv, na takové historie ani národ nezapomínají.“
Jistě, lidé dnes žijí i jinými „pravdami“. V případě Stalina jde nepochybně o dramatickou, tragickou a pro mnohé dokonce zlověstnou postavu. Dnes všeobecně známé represe z něj učinily dokonce zápornou postavu. Jeho vojenskostrategické úsilí bylo však jednoznačně zaměřeno na upevnění sovětského státu.
Jisté kruhy na západě se však pět snaží přesvědčit veřejnost, že hlavním nebezpečím byl a stále ještě zůstává údajný komunismus. A právě z tohoto hlediska je prý třeba pohlížet i na druhou světovou válku a její výsledky. Neokonzervativní „teoretici“ dokonce vytkají i prezidentu F. D. Rooseveltovi, že zapojením USA do protihitlerovské koalice zmařil či oddálil možnost likvidovat Sovětský svaz. Z těchto ideových pozic odmítají dokonce Teheránskou, Jaltskou a Postupimskou konferenci.
Jak prozíravý byl Edvard Beneš, když v době úplné porážky nacistického Německa varoval před revanšem. Tehdy se zdálo neuvěřitelné, že by Češi mohli někdy zapomenout a hrůzy okupace a války. Nikdo z těch, kdo přežili, by neuvěřil, že přijde doba, kdy česká vláda se bude Německu omlouvat. Ta doba je zde. Je to odporné, ale je to tak. Ne, vystoupení ministra kultury Daniela Hermana na nedávném sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu nemohu akceptovat. Dostal se tím totiž do nepřípustného slovního i věcného rozporu právě s Postupimskou deklarací z 2. srpna 1945.
Hermanovi a jeho nohsledům zjevně není jasné, že kdyby nedošlo k Mnichovu, na kterém sudetoněmecké obyvatelstvo a jeho naprosto většinový prohitlerovský postoj měl lví podíl, nebyl by žádný odsun. A to ani řízený, ani divoký.
Vše nasvědčuje tomu, že podobným zatměním mysli trpí i premiér Bohuslav Sobotka, který nedávno veřejně prohlásil, že prý sudetské Němce potřebujeme jako spojence kvůli rizikům v Evropě.
Jsem přesvědčen, že jak ministr Herman, tak premiér Sobotka zcela jasně zneužili svého úřadu a poškodili dlouhodobé zájmy vlastního státu.
Skutečný politik či dokonce státník, ať už liberál, socialista či komunista, by měl ovšem hledět hodně dopředu a brát v úvahu různé možnosti vývoje. Když J. V. Stalin v polovině 30. let minulého století prohlásil, že v někdejším Svazu sovětských socialistických republik byl vybudován socialismus, prakticky žádný západní socialista či demokrat to nebral příliš vážně. A neuznali to dokonce ani někteří komunisté, jak následně ukázaly velké moskevské procesy. Všesvazová komunistická strana (bolševiků) jako politická síla, která tenkrát řídila celou společnost a sát, nepochybně nese historickou odpovědnost za to, co se stalo. Ovšem žádný soud, žádný tribunál nemůže přivést na lavici obžalovaných dějiny. To je prostě absurdní.
„Selektivní používání archivů dnes odhaluje pouze morální úroveň toho“, prohlásil v této souvislosti někdejší generální tajemník KSSS M. S. Gorbačov, „kdo to činí. Kdybychom takovým systémem hrabali ve zvláštních archivech vlády USA, našlo by se zrovna tolik tajemství jako u nás. Bylo by možno vést soudní procesy a žádat Bílý dům, aby vyslovil politování nad válkou ve Vietnamu.“ K tomu pak ještě dodal: „Rozhodl jsem se jít do všech důsledků v jednom bodě: léta stalinismu a represálie. Bylo třeba obnovit historickou pravdu a rehabilitovat dobré jméno obětí.“
„Ale když to všechno skončilo“, oslovil Gorbačova italský list La Stampa, „kde spatřujete prvotní hřích v záležitosti komunistů? Ve Stalinovi? Nebo v Leninovi? Nebo v samotném Říjnu?“
„Nadále si myslím“, odpověděl Gorbačov, „že Říjnová revoluce byla připravena objektivní situací. Země byla na pokraji katastrofy a společnost si musela zvolit mezi vojenskou diktaturou a politickými silami, které byly v ten okamžik na scéně. Odlišný je názor na to, jak potom revoluce pokračovala. Onen počátek zajisté obsahoval velká rizika a Lenin to později pochopil: už byl nemocný, když hovořil o »chybách« a o nutnosti »radikální revize socialismu«. Podle mého názoru,“ cituji stále Gorbačova, „by všechno probíhalo jinak, kdyby Lenin zůstal u moci. Protože prvotní hřích, který přivedl naši zemi do zhouby, spočívá ve stalinském modelu: směsice avanturismu, nesnášenlivosti, donucování.“ Gorbačov se pak ještě jednou vrátil k Leninovi, přičemž prohlásil: „Chybou bolševiků bylo, že odmítli spolupráci s demokratickým silami. To snad byla jedna z Leninových chyb, jedna z jeho tragických slabin.“
Historie se jako každá věda vyvíjí a je cela přirozené, že pak akcentuje nejen zcela nové problémy, ale jiný vztah politiky a historie. S tím ovšem souvisí i hodnocení významu a dějinné úlohy konkrétních osobností. Ne, z historického hlediska nelze ignorovat jejich činnost. Konec konců se vyvíjel i samotný Gorbačov, a to od ortodoxního komunisty až do fáze sociálního demokrata. I v jeho případě je pak možné zjistit, kdy jeho potenciální síla narůstala, a kdy naopak ochabovala. Zda ten který jeho čin byl správný, či nikoliv Za zmínku pak určitě stojí i to, co k hodnocení historických osobností napsal V. I. Lenin: „Historické zásluhy se neposuzují podle toho, co historické osobnosti nevykonaly ve srovnání se současnými požadavky, nýbrž podle toho, jaký byl jejich přínos ve srovnání s jejich předchůdci.“ Ano, právě z tohoto pohledu Gorbačov totálně propadl.
Svou povahou je to, co dnes rozděluje jednotlivé národní společnosti, Evropu a vlastně celý svět, do jisté míry shodné s tím, co známe z nedávné i vzdálenější minulosti. Sociální konflikty a rozpory nezmizely. Spory politické, kulturní i náboženské nebyly překonány. Války jsou nadále trvalou součástí politiky. Právem se tak ozývají varovné hlasy, které upozorňují na hluboký hodnotový úpadek kapitalismu či euroatlantické civilizace.
Když 15. února 2003 vyšlo ve světě do ulic sto milionů lidí na mírové demonstrace, deník The New York Times to označil za druhou „světovou velmoc“, která se postavila rozhodně proti politice války. Stejně tak tomu bylo 20. března 2004, kdy statisíce demonstrantů v řadě amerických, evropských a arabských metropolí odmítly americko-britskou invazi do Iráku u příležitosti prvního výročí jejího zahájení.
Vytváří se tak nová „protikapitalistická kultura“ zaměřená proti destruktivnímu neoliberalismu a moci světových kapitalistických a vojenských institucí, jakými jsou Mezinárodní měnový fond či Světová banka a Severoatlantický pakt.

Vážím si lidí, kteří nejsou lhostejní a chtějí měnit neutěšený stav věcí. Trpké zkušenosti posledních bezmála třiceti let přece už dost jasně prokázaly, že kdo mlčí a ustupuje před problémy do soukromí, prohrává. Zkušenosti rovněž prokázaly, že lidská solidarita, prostá lidská sounáležitost, úcta k odkazu našich předchůdců a odpovědnost k budoucnosti jsou hodnoty, které s časem nabývají na ceně.
Je také krásné vědět, že jsou lidé, kteří chtějí žít v poklidu vedle sebe a pevně věří, že je v člověku ona jiskra dobra, kterou musí chránit, rozvíjet a užívat ku prospěchu svému i všech ostatních.
Vážím si toho, že jsem právě zde v Ostravě před takovými lidmi mnohokrát stál. Vám patří můj úsměv a srdečný dík. A také, prosím, nebuďte zklamáni a nemyslete si, že jsme prohráli. Neboť ten, kdo jde za dobrem a myslí při tom i na ostatní, ten neprohrává. A ideál socialismu? Ať už bude další vývoj jakýkoliv, zůstane věčný. Tak, jak je věčná touha mnohých lidí po sociální spravedlnosti. Děkuji za pozornost.

 

 

 

© KSČM 2003 - 2014. Všechna práva vyhrazena