KSČM

Prvomájový projev poslance PS PČR Miroslava Opálky v r. 2015

Čest práci, vážení občané, soudružky a soudruzi, milá mládeži !

Blahopřeji vám všem k dnešnímu mezinárodnímu svátku, Svátku práce, který se stal u nás dnem volna už v r. 1919, záhy po vzniku samostatné Československé republiky. Je oslavou práce, která postupně vyčlenila člověka z říše zvířat, která rozvíjí jeho schopnosti, přináší stále nové a nové hodnoty, je předpokladem naší neustálé široké emancipace a také ekonomického a sociálního zabezpečení.

V českých zemích byl poprvé 1. Máj slaven již před 125 lety, především v Praze. Od té doby uplynulo v řekách hodně vody a naše vlast prošla spoustou zvratů a změn. Také programový obsah prvomájových setkání se proměňoval. Prvotní snaha dělnické třídy upozornit na svoje problémy se transformovala v reprezentaci dělnictva, ale i samotné práce jako výsostné hodnoty, což vedlo k pozvolnému osvojení si významu tohoto dne všemi pracujícími a nakonec nejen jimi.

Způsoby oslav a obsah projevů vždy aktuálně korespondovaly s dobou, ve které se Svátek práce připomínal. Proto je dnes namístě zdůraznit, že v České republice máme stále dlouhodobě evidováno přes půl miliónů nezaměstnaných a další desetitisíce lidí stojí mimo tuto evidenci. Ti šťastnější, kteří práci mají, jsou nezřídka vykořisťováni i nad rámec jiných, a to díky nedodržování zákoníku práce, zákona o zaměstnanosti a dalších právních předpisů ze strany zaměstnavatelů. Jejich individuální boj za svá práva je však potlačen strachem ze ztráty i takovéhoto problematického zaměstnání, a účinná odborová pomoc v podmínkách ČR na většině pracovišť, žel chybí. Sice jsme získali po převratu více, možná i virtuálních politických svobod, ale reálná ekonomická a sociální svoboda se v kapitalismu prostě moc nenosí. Zato chudoba ano. Mezi lidmi rostou příjmové rozdíly a z nerovnosti se stává neodůvodnitelná propastná nepřiměřenost.

Naše země prostě prošla v uplynulém čtvrtstoletí rozporuplným vývojem. Stovky a stovky miliard korun, tuny zlata a významná část státního i družstevního majetku jakoby zmizely! Omezil se vliv státu např. na vodní a energetické zdroje, na vlastní nerostné, ale i kulturní bohatství. Řada zbohatlíků sídlí v daňových rájích a zahraniční firmy, které u nás působí, vyváží své zisky mimo Českou republiku.

Je evidentní, že naděje většiny občanů se nenaplnily, neboť stát byl výrazně ožebračen a většina občanů s ním. Ať si říká kdo chce co chce, prostě jsme zchudli, na rozdíl od bývalých veksláků, vyvolených jedinců, některých restituentů, politických elit a s nimi spjatých úředníků na všech úrovních. Mnozí z nich dávali a dodnes dávají veřejnosti nepokrytě najevo, že je nezajímá budoucnost našeho národa, ale pouze to, co si ještě mohou okamžitě přisvojit. Rostou tak dluhy státu, krajů, obcí i občanů. Nedostatky se řeší dluhy.

Jednotlivé kauzy, a že jich bylo, či fakta o devastaci morálky a vztahů, zhoršující se dostupnost veřejných služeb, korupci, kriminalitu a další negativa v naší společnosti dnes rozebírat nebudu. Jsem historický optimista a neztrácím naději, že to, co bylo po r. 1989 rozkradeno, musí být navráceno a že se potřební či dotčení konečně výrazněji, masově a organizovaně ozvou.

Než se občané naší vlasti - opojení polistopadovou euforií v lepší zítřky - nadáli, stala se Česká republika jen pomyslným kolečkem v převodovém systému zbytku méně výkonné světové ekonomiky, která je pod nadvládou velkého mezinárodního finančního kapitálu a jeho politických a vojenských struktur. Žel, tuto situaci nezmění ani poctivě pracující lidé, mezi něž patří rovněž naši představitelé obcí, měst, krajů, či zástupci v národním a evropském parlamentu. Myslím tím ty, kteří jsou aktivní, odborně zdatní a jsou vidět.

Vnímejme vážně v těchto souvislostech i odpor pokrokové veřejnosti v celé Evropě, proti přijetí různých nevýhodných smluvních ujednání, např. proti obchodní dohodě mezi EU a USA známé jako Transatlantické obchodní a investiční partnerství. Její realizace by u nás nutila k rušení standardů ochrany přírody i spotřebitele, k omezování sociálních práv a ochrany zaměstnanců, k větší nadvládě korporací nad státem a jeho, věřme, že snad ještě demokratickými mechanismy. A proč tomu tak je? Protože není problém nasytit chudé, ale problémem je nasytit bohaté!

Vážení spoluobčané,

dnes nemohu neupozornit na skutečnost, že aktuálně stojíme před novým mezinárodním problémem, totiž před hrozbou dalšího rozšiřování vojenských konfliktů ve světě, hrozbou ohrožení celosvětového míru! Proto musí dnes ještě výrazněji zesílit i na tomto shromáždění, jako již mnohokrát v minulosti, naše volání po mírových řešeních. Jedním ze způsobu vyjádření osobních postojů jsou také petiční akce. Proto vás všechny žádám o jejich podporu.

V třicátých letech minulého století vedlo zhoršování mezinárodního napětí např. k rozhodnutím jednotlivých organizátorů prvomájových setkání, že potlačí jejich ideové obsahy a dohodli se na pořádání společných masových protestů. Myslím, že k tomuto postupu už i dnes situace znovu nazrála.

Paradoxem dnešní doby zhoršování mezinárodního napětí je to, že si současně od března do května připomínáme i v městech a vesnicích Moravskoslezského kraje 70. výročí jejich osvobození slavnou Sovětskou armádou. Armádou, která měla rozhodující podíl na porážce nacizmu, fašizmu a militarizmu. Rudoarmějci, a po jejich boku i českoslovenští a další vojáci, partyzáni a odbojáři, hrdinně bojovali proti okupantům a jejich přisluhovačům.

V bojích Ostravsko – opavské operace, která byla nejtěžší a nejkrvavější osvobozovací vojenskou operací na území dnešní České republiky, položilo své životy na 13 tisíc osvoboditelů. Ztratili to nejcennější, své životy, proto, aby naši dědové, babičky, mámy, tátové, my a naše děti, naše vnoučata i jejich potomci mohli dále v této zemi žít, pracovat, učit se a mluvit česky, radovat se, zakládat rodiny, a slavit první Máj nejen jako svátek práce, ale také jako svátek lásky.

Druhá světová válka byla nejkrvavějším konfliktem v lidských dějinách. V tomto konfliktu bylo zabito kolem 62,5 milionů lidí. Z toho hrozného počtu, který se v jednotlivých statistikách různí, jde o 23 mil. 200 tisíc občanů Sovětského svazu, 418 a půl tisíce občanů Spojených států amerických, 365 tisíc občanů Československa a milióny dalších. Jen při osvobozování naší vlasti položilo své životy na 150 tisíc sovětských vojáků. Patří jim naše vzpomínka a naše poděkování. Čest jejich památce!

Válka je hrozná, přináší oběti, ztráty, nespravedlnosti. Jejich viníkem je ale ten, kdo agresivní válku vyvolal. Proto je těžko pochopitelné, že dnes znovu ožívají potomci či zastánci těch, kteří nesou za tuto katastrofu hlavní vinu. Neonacisté, neofašisté, militaristé, pravicoví extremisté, potomci sudetských Němců, ale i jiní, další. Jádrem jejich vzedmutí jsou útoky na roli Sovětské armády při osvobozování velké části Evropy se záměrem zkreslovat historická fakta a přepisovat dějiny. Kupodivu i za podpory médií, včetně veřejnoprávních. Na tuto hrozbu nás již dávno upozorňoval Julius Fučík, Edvard Beneš a další.

A tak jsme znovu svědky toho, že dlouhodobě dochází k militarizaci a eskalaci nepřátelství nejen v Evropě a kolem ní. Probíhá řada horkých lokálních válek, zejména v Afgánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii, Egyptě, jimž předcházelo tzv. humanitární bombardování a rozpad Jugoslávie, konflikty v Jižní Osetii, Ázerbájdžánu, Arménii, Gruzii či jinde.

Je tedy na snadě otázka. Kam dnes směřuje NATO? Na Jaltě se mocnosti dohodly a stanovily hranice mezi Východem a Západem na Odře a Nise. Po rozpadu světové socialistické soustavy se tato hranice stále posouvá k Ruské federaci. Dnes po Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Polsko, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko, Chorvatsko a Albánii.

Dohody Západu s Gorbačovem v r. 1990, o budování společného evropského domu a kolektivní bezpečnosti s rozpuštěním NATO a Varšavské smlouvy, vzaly rychle a jednostranně za své. Přesto Rusko přežilo svůj pád i devastaci Jelcinem, vzchopilo se a nechce být bezvýznamnou poraženou zemí ve studené válce, pasivně sledující obklopení své země spoustou nových a nových cizích vojenských základen.

Ukrajinská krize ovlivňována ze zahraničí měla srazit RF na kolena. Stala se však místem restaurace fašistických sil a kolbištěm o dominanci v Evropě a ve světě. A to ve střetu slábnoucího západu a stále více sebevědomého Ruska. V podstatě zde Spojeným státům nikdy nešlo o strádající zkoušený a rozdělený ukrajinský lid, ale o získání další geopolitické výhody. Do této nebezpečné hry se snaží vtáhnout i státy EU. Někde to jde hladce, jinde ztuha.

Paradoxem je, že nepředstavitelně zadlužená největší vojenská mocnost - Spojené státy -, které jsou v nějaké formě války 93 % doby své existence, se staví neustále do role mravokárce a světového četníka. Připomeňme si např. jejich napalm ve Vietnamu, okupaci Panamského průplavu, blokádu Kuby, podporu fašistického převratu v Chile aj. Ukáže se nám pak jasněji fakt, že jejich vidění lidských práv je v praxi zneužíváno k odůvodňování realizace mocenských zájmů, neboť sami tato práva nedodržují.

RF je dnes jednou z kapitalistických velmocí, která se bude vždy přirozeně snažit mít co největší vliv jako každá jiná imperiální mocnost. Jsem přesvědčen, že pro lidstvo je lepší, když se budou jednotlivé super-mocnosti držet tzv. v patu strategické rovnováhy. Prospěšnost takovéhoto stavu prokázalo období od r. 1945 do r. 1990, i když v jiných podmínkách. Představa USA je však jiná. A to taková, že nový světový řád se stane především věcí selektované euro-americké civilizace jako nástroj neokolonialismu. Už ne států nad státy, ale přímo nadnárodních korporací nad státy. V podstatě jde o ovládání zdrojů, nadvládu nad surovinami, vodou, energií, transporty.

Pokud si připomínáme výročí ukončení II. světové války, pak si tímto připomínáme i to, že ti, kdo položili život za naši svobodu, mají symbolické právo po nás žádat, abychom ji nikdy neprodali a nezradili.

KSČM je zcela zásadně proti přítomnosti cizích vojsk a jejich vojenských základen na našem území. Pokud se budou zvyšovat vojenské rozpočty, počty vojáků a zbraňových systémů, bude světový ozbrojený konflikt čím dál tím pravděpodobnější.

Odmítejme nebezpečné snahy, neboť stojíme před řešením řady jiných problémů, jako je terorizmus, exodus utečenců či nebezpečí islámského státu na straně jedné a udržitelnost našeho rozvoje v přijatelných přírodních podmínkách na straně druhé.

Rozpory je třeba řešit, nedůvěru překonávat. Našim cílem je přece šťastný život našich spoluobčanů a jejich dětí, našeho budoucího pokolení. A k tomu je třeba udělat ještě hodně a hodně práce. Práce, která má dnes svátek. Pusťme se tedy optimisticky a dle svých možností, každý do svého díla.

Děkuji vám za pozornost.