KSČM

Vážení přátelé, soudružky a soudruzi, milá mládeži!

Je tomu již 25 let, co jsme naposledy slyšeli na prvomájových manifestacích skládání účtů veřejnosti v tom, co se ve federaci, krajích, městech a obcích za předchozí rok postavilo, vyrobilo, vymyslelo či dojednalo. Ti, kteří na úspěších měli výrazné zásluhy, obdrželi státní vyznamenání.

Ano, bylo i nemálo těch, které z výsledků společné práce a její oslavy tzv. verbálně bolely ruce. Mluvím především o našich spoluobčanech, kteří se dnes chlubí, jak sypali do společného úsilí písek a bojovali proti komunismu, respektive socialismu.

Vývoj dospěl koncem r. 1989 k politickému a majetkovému převratu a nová doba přinesla mimo jiné pouze veřejné oceňování zpěváků, herců a sportovců, tedy tzv. celebrit. V poslední době dochází konečně i na oceňování práce vědců. Avšak ocenění každodenní poctivé práce a jejich nositelů doposud zcela vymizelo. Jak jinak, když kýženým zdrojem zisků a společenského uplatnění jsou především spekulativní transakce, tunely, korupce, okrádání a lichva.

Podívejme se na ty, kteří jediní mohou tvořit nové hodnoty, aby je pak jiní mohli přerozdělovat. Jak jsou na tom neprivilegovaní občané v produktivním věku? Přes 800 tisíc jich hledá práci či pracuje různě načerno. Bez zajištění v nemoci, úrazu, důchodu.

Ti šťastnější, kteří nějakou práci mají, však ve své většině nepobírají ani průměrnou mzdu, i když se jim podstatně zvedla intenzita práce. Nezřídka nemají zaplacenou celou svou odpracovanou pracovní dobu podle pracovní smlouvy a mají strach domáhat se svých okleštěných práv zakotvených v platném pracovním právu. Dobře na tom není ani řada drobných živnostníků, zejména ti, kteří přistoupili na tzv. švarcsystém. Jejich odchod do důchodu bude i pro ně a jejich rodiny nemilým překvapením až katastrofou.

Největším problémem kapitalistické společnosti byla, je a bude nezaměstnanost, která generuje vážné problémy v domácnostech dotčených. Historie i dnešek nám ukazují, že vysoký počet nezaměstnaných, kteří mají chuť pracovat, může být zásadním problémem a podnětem k testování systému, který je za to odpovědný. Ale pozor, politický směr nespokojených není automaticky předurčen!

Proč tyto problémy dnes zdůrazňuji? Prostě proto, že souvisí se Svátkem práce. Nechci podrobně připomínat historii vzniku tohoto významného mezinárodního dne. Jsem však přesvědčen, že je potřebné vyvodit jeho historický odkaz a poučení pro dnešek.

Je tomu již 128 let, kdy se v květnových dnech postavili američtí dělníci masově za obhajobu svých práv, za osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty na výdělku. Střety s pořádkovými silami byly doprovázeny masakrem, provokacemi a popravami. O dva roky později, prvého května 1888 byly ve Spojených státech amerických zahájený akce, připomínající vzedmutí dělníků a jejich krvavé potlačení. Manifestace se časem přenesly po celém světě. Už v r. 1890 demonstrovali dělníci i v Praze a dnes tento významný den ctí OSN i Vatikán.

A ono poučení pro současnost? Dělníci a zaměstnanci si postupně v minulosti vybojovali řadu práv. Avšak žádná změna k lepšímu se neuskutečnila automaticky. Proto je nezbytné o tyto vymoženosti, o udržení již jednou nabytých práv, stále aktivně, kolektivně, organizovaně a masově usilovat.

Dnešní společnost se vládním elitám podařilo rozdělit. Rozdělit a postavit proti sobě mladé a staré, jednotlivá odvětví i profese uvnitř těchto odvětví. Proti sobě jsou stavěny i zájmy jednotlivých regionů. Vše pod heslem: „Rozděl a panuj.“ Šíří se sociální strach a solitérství. A kde je strach, a lidé se neumí společně bránit, tam se vyvoleným vládne pohodlněji.

Nová vláda sociálních demokratů, českého kapitálu v podobě hnutí ANO a konzervativních, programově antikomunistických lidovců není žádnou zárukou razantní změny, i když jsme od loňských předčasných voleb významné změny očekávali. Je až zarážející, že přišla doba, kdy změny k fungování státu mají zajistit oligarchové. Politici, žel, ztratili důvěru.

Jsem přesvědčen, že je nejvyšší čas povzbudit spoluobčany a vyzvat je k větší aktivitě, angažovanosti, spolupráci a solidaritě. Je potřebné vrátit masovost, kredit a dynamiku odborovému hnutí. Ochrana práv zaměstnanců vždy byla a musí být prioritně úkolem jejich odborových organizací. Proto bez renesance odborové práce a v ní většího zapojení zaměstnanců nelze očekávat, že se situace pracujících, ale i důchodců, rodin s dětmi a vlastně většiny společnosti bude lepšit. Cizíma rukama se tento problém těžko vyřeší. Vždyť i organizátory oslav Svátku práce by měli být především odboráři.

Když se podíváme zpět, co tato společnost za sebou za posledních 25 let zanechala, aby na to mohla být pyšná, aby tento národ mohl říci: „To jsme udělali my!“, většina z nás nic velkého, příkladného, inspirativního nezmíní.

Napětí v naší rozchvácené společnosti stoupá, množí se třecí plochy nejen mezi různými sociálními a zájmovými skupinami, ale i mezi národy a světonázory. Pravicový ústup od konceptu silného státu je doprovázen erozivní činnosti těch největších nadnárodních korporací. Jde o omezování sociálních funkcí státu, jde o vulgárně pojatý sociální darwinismus v praxi, který poškozuje právě ty slabší.

Před očima se nám rozpadlo poválečné uspořádání v Evropě, i když stále v těchto dnech vzpomínáme s úctou na osvobozovací boje Rudé armády na našem území. Rozpadl se socialistický tábor. Před očima se nám mění i geopolitická mapa celého Blízkého Východu a severní Afriky. Sílí a mezinárodně se organizuje fašismus a novým ohniskem střetů se stalo další území Slovanů – Ukrajina. Nadnárodní zájmy vyvolených jsou přítomny i zde. Jde o opakující se scénář různých barevných revolucí!

Stovky milionů lidí dnes ve světě hledají svou novou budoucnost. Vynořují se noví kandidáti na globální vládu, proklamovaná identita a základní hodnoty euroatlantické kultury, které můžeme hodnotit různě, se ocitají v krizi. Evropa se zásadně proměňuje, i pokud jde o etnické složení. Závažnými změnami stavu prochází klimatický cyklus planety, frekvence ekonomických krizí nikdy nebyla vyšší než v posledním období.

Zřejmě právě nyní čelíme výzvám, které, pokud je vyřešíme, posunou lidstvo na novou, kvalitativně vyšší úroveň. Pokud je však komunistické hnutí a levice jako celek nezachytí a nezvládnou, ztratí i své dosavadní oslabené pozice, což může být pro budoucnost vývoje zhoubné.

Najdeme řešení v Evropské unii? Když právě před deseti lety vstupovala Česká republika do Evropské unie, očekávání veřejnosti, alespoň její nekritické části, byla vysoká. Od členství si mnozí slibovali trvalou prosperitu, vysokou životní úroveň, kvalitní školství, spravedlnost, lepší politickou kulturu a příslušnost v klubu nejrozvinutějších zemí. Postupně přicházelo vystřízlivění, neboť z Evropské unie se místo nejdynamičtějšího celku stal jeden z nejvíce stagnujících regionů světa. A naše země se k vyspělejším zemím nepřiblížila.

Nu, a je na místě alespoň trocha historického optimismu. To, co mnohdy žijeme dnes, už tu několikrát, byť poněkud v pozměněných kulisách, bylo. Kolapsy jsou jen předstupněm vzniku nové kvality. A nám jde o to, aby ta nová kvalita byla sociálně spravedlivější, uspokojovala potřeby lidí, respektovala životaschopné přírodní prostředí a mírové soužití. Takovéto představy však nelze realizovat izolovaně v jedné zemi, ale minimálně kontinentálně. Proto musíme být aktivní doma i v Evropě. A to nepůjde bez nové krve. Jsem přesvědčen, že v politice je třeba otevřít cestu generační obměně, protože s problémem přirozené a plynulé obměny se v dnešní době potýkají všechny tradiční strany.

Vážení přítomní,

Přeji vám hezký a láskyplný sváteční den a končím s pozdravem: Buď práci čest!